Kronika

Pramen poznání

Černuc získala svoji kroniku, jakou se může pochlubit jen málokterá obec v Čechách, opravdu zvláštním způsobem. Před řadou let došla na tehdejší MNV v Černuci velká bedna, obsahující desítky fasciklů a tisíce stran nejrůznějšího archivního materiálu k dějinám obce. Odesilatelem byl starožitník B. Kotva z Pardubic, pověřený rozprodejem pozůstalosti jakéhosi Antonína Plundra, který tyto spisy shromáždil a zpracoval. Na Pardubicku o ně nemohl mít nikdo zájem a mohly se dostat do sběru. Budily však svým rozsahem i obsahem úctu a tak je osvícený obchodník poslal obci.

Pozoruhodné je, že Antonín Plundr nebyl starousedlíkem z Černuce. Narodil se roku 1867 v Radešínku a v Černuci prožil jen dětství a chlapectví. Po studiích a praxi působil od rokui 1890 v Pardubicích. Byl zřejmě milovníkem historie, neboť byl funkcionářem pardubického muzea, psal a překládal do regionálních i odborných časopisů a věnoval se zejména sbíráním materiálů o dějinách Černuce. Zemřel v roce 1944 v Pardubicích.

Antonín Plundr musel mít zvláštní důvod pátrat v archivech a vypsat do posledních podrobností vše, co se týká Černuce. Vzpomínky či zážitky z mládí byly asi velmi silné. Nashromáždil nepřeberné množství dokumentů, z nichž je dnes možno studovat dějiny venkovského lidu na Kralupsku. Co platí pro Černuc, týká se i širokého okolí. Mnohé jeho údaje jsou místy ve vzájemných rozporech, ale to jim neubírá na hodnotě, neboť ze špatně čitelných, těžko přístupných a rozptýlených záznamů shromáždil komplex informací nedozírné ceny.

Z dokumentů Antonína Plundra zpracoval stručný přehled o historii Černuce znalec a milovník našeho kraje, Ing. Otakar Špecinger, z jehož práce čerpáme následující údaje:

Prvá historikcá zmínka o Černuci je z roku 1102. I tak jde o jednu z nejstarších obcí Dolního Povltaví. Tehdy litoměřický župan, Vršovec Nemoj, odkázal všechny své statky, a mezi nimi i Černuc, vyšehradské kapitule. O několik let později, po vyvraždění Vršovců, byla závěť zničena a v nastalých sporech o jmění uchvátil Černuc i jiné vsi žatecký župan Jarohněv.

Teprve později přikázal Soběslav II. Černuc právoplatně vyšehradské kapitule a v jejím majetku zůstala do roku 1292, kdy ji probošt Jan postoupil králi Václavu II. Panovník dal ves do užívání pražskému a pak zřejmě i míšeňskému biskupovi. Z těch dob je znám i prvý dědičný černucký rychtář jménem Walter. Němec, který tu obdržel ke svému úřadu lán s krčmou a důchod třetího dílu soudních pokut. Asi roku 1296 obdržela Černuc, patřící tehdy k budyňskému královskému statku, králova teta Griffina, která dala znovu přeměřit všechny pozemky.

Původně měla ves asi 12 gruntů, postupně byla rozšiřována až na 33 usedlostí. Dvůr tu byl připomínán už v roce 1336, kdy byla Černuc vyměněna králem Janem Lucemburským za jiné statky doksanského kláštera. Spolu s Kmetiněvsí dostala se tak do majetku ženského premonstrátského řádu, jemuž pak patřila až do husitských válek. Roku 1391 se odtud jmenují Jiřík z Černuce (Gyrziko de Czernucz) na Mileticích a Blažek (Blazko de Czernuczie), což znamenalo, že tu nějaký majetek měla i drobná místní šlechta. Po vypálení Doksan roku 1421 bylo klášterství svěřeno Hynku z Koldštejna.

Roku 1436 zastavil císař Zikmund Černuc i Kmetiněves vladykovi Parsifalovi z Prostiboře, od jehož potomků si doksanský klášter obě vsi nakrátko koupil. Už roku 1464 je však zastavil král Jiří Bedřichu Ojířovi z Očedělic, od něhož roku 1468 přešla na Jindřicha z Kolovrat a Libštejna. Až do roku 1603 byly obě obce zápisnými dědinami panstaví Buštěhrad, tj. pánů z Kolovrat a Libštejna a později Bezdružických z Kolovrat. Tehdy Černuc vykoupil doksanský klášter, ale Kmetiněves Jiří Hrobčický z Hrobčic na Pálči. Teprve po třicetileté válce byly opět obě vsi majetkem doksanského kláštera a setrvaly zde až do jeho zrušení.

V 16. století byli obyvatelé Černuce, stejně jako Velvar a okolních vsí, většinou podobojí. Měli proto hned od roku 1603 prudké spory s klášterem. Probošt Zikmund Kohel pronásledoval sedláky tak, že roku 1604 jej málem ubili a zdemolovali klášter.

O tom, že Černuc byla velkou vsí, svědčí Berní rula z roku 1654, která zároveň dokládá, jak se Černuce dotkla třicetiletá válka. K uvedenému roku zde bylo napočítáno 9 osedlých a 22 pustých statků a 2 pusté chalupy (dle "Pamětí královského města Velvar" autora Františka Vacka). Obyvatelé odtud utekli hlavně v letech 1624–1627. Osazování pustých gruntů trvalo téměř do roku 1677. Rekatolizace postupovala tvrdě a tak v roce 1650 byli v Černuci už jen katolíci.

V roce 1702 byl v Černuci založen rybník a patrně i dominikální mlýn, pronajímaný až do roku 1770, kdy přešel do selského majetku. To už tu stál i nový dvůr (původní byl zničen v roce 1631), a dominikální hospoda, která byla v selském držení od poloviny 18. století. V letech 1711–1713 se tu lid bouřil pro značnou robotu. V tu dobu zde navíc řádil mor. Později oživla zdejší silnice pravidelnou poštovní dopravou z Prahy na sever. Zato za vlády Marie Terezie trpěla obec častnými pochody císařských i cizích vojsk v několika válkách a taženích.

Roku 1782 byl zrušen ženský klášter v Doksanech, v jehož majetku byla Černuc v letech 1336–1421 a 1603–1782. Obec se dostala do správy Náboženského fondu a od roku 1790 do nájmu kněžny Poniatovské. V letech 1796–1806 patřila spolu s doksanským dominiem Jakubu baronovi z Wimmerů, který panství zadlužil a prodal Lexům z Aehrenthalu. Jim patřila Černuc až do zrušení poddanství v roce 1848 a dvůr až do 20. století.

Zdá se, že obyvatelé Černuce nebývali chudí. Na zahradě statku č. 55 byl kdysi vykopán džbán, plný stříbrných mincí císaře Leopolda I. ze 17. století. I později došlo k několika zajímavým nálezům.

Roku 1790 bylo v Černuci již 50 usedlostí, roku 1848 už 88 a v roce 1901 celkem 157 domků, 214 rodin a 1002 obyvatel. Tehdy tu bylo kromě dvora 29 statků, 4 hostince, 4 kupci, mlýn s pekárnou, 2 zedničtí a 1 tesařský mistr, 2 kováři, 1 řezník atd. Škola, která tu byla už od poloviny 18. století, měla např. roku 1887 celkem 135 dětí ve dvou třídách. V obci byly činné spolky. Hasičský sbor tu byl jako první místní spolek už od roku 1884, dále Dělnický spolek "Pokrok" a spolek zemědělský a okrašlovací.

Z dalších významných události v Černuci vyjímáme:

• Černuc neměla nikdy kostel, vždy patřila k tzv. záduší Nabdínskému. V roce 1882 však zde byla z dobrovolných sbírek postavena kaple s oltářem, zasvěcená sv. Linhartu.
• V roce 1901 byla dostavěna dráha z Roudnice do Zlonic a přinesla velké změny do celého kraje.
• V roce 1903 byla v Černuci zřízena Poštovna
• Roku 1910 byla dostavěna silnice z Černuce do Nabdína a o rok později byl zregulován Vranský potok a vybudován nový most
• 1914 - začala první světová válka. Ke svým jednotkám odešlo 98 záložníků, později postupně další ročníky, což znamenalo značný úbytek pracovních sil. Nastaly zlé časy.
• 1918 - vznik samostatného Československého státu - Černuc uspořádala slavnostní průvod s vozy, hoši a dívky byli v krojích
• 30. března 1919 byla v Černuci založena tělocvičná jednota Sokol
• Při sčítání lidu v roce 1921 bylo v Černuci napočítáno 1024 osob, z toho 477 mužů a 547 žen
• V roce 1926 byla do obce zavedena elektrická energie. Poprvé se začalo svítit 28. září 1926 při taneční zábavě v Sokolovně.

Kronika končí zápisem z roku 1932. Je cenným pramenem poznání života obyvatel naší obce.