Miletice

Úplně nejstarší, starověké osídlení dokládá nález hrobu tří těl nad Miletickou skálou. Název osady vznikl zřejmě od osobního jména Mileta, běžného v dávných dobách. První písemná zmínka o Mileticích je z období kolem roku 1328, kdy za vlády Jana Lucemburského získaly Miletice jeptišky  z kláštera sv. Jiří na Pražském hradě. Koncem 14. století náležely Zajícům z Hazmburka a patřily k jejich Budyni. V 15. století se jako majitel připomíná rytíř Jan Vlk, který se psal z Miletic. Možná, že zde tehdy stála menší tvrz, ovšem dávno beze stopy zaniklá. Dále se majitelé často střídali a obec bývala někdy i ve dvojích rukou. V 17. století už Miletice náležely k panství Zvoleněves. V roce 1730 zde žilo 13 sedláků, 1 chalupník a 1 domkář. V následujících letech však došlo k výraznému rozvoji, neboť v roce 1885 měla obec již 60 čísel a 450 obyvatel. U Miletic byl kdysi objeven kvalitní pískovec a z něho byla postavena většina domů ve vsi. Později se zjistilo, že je vhodný pro sklářský průmysl a byl dodáván do skláren v Otvovicích.

K památkám lidové architektury patří dům čp. 4 - zděná patrová hospodářská budova s peronem z počátku 19. století a bránou z roku 1896, dále dům čp. 8 - zděná patrová hospodářská budova s peronem také z počátku 19. století a dům čp. 12 - zděný patrový s bránou z 1. poloviny 19. století.

Kaplička Panny Marie pochází z roku 1894. Byla postavena na místě někdejší zvonice. Poslední oprava kapličky je z roku 1991.

Na budově pohostinství u Vaňků můžeme vidět znak města Velvar, datovaný roku 1772.

Památník jedenácti miletickým občanům, padlým v 1. světové válce, byl odhalen v roce 1923.

Před hostincem můžete spatřit tři lípy, které zde byly vysazeny v roce 1919 na památku získané svobody.

Z Miletic pochází významná osobnost. Narodil se zde vynikající lesnický odborník Alois Nechleba (1859–1944). Dosáhl výrazných úspěchů ve svém oboru, avšak do dějin své rodné obce se nesmazatelně zapsal ze zcela jiného, ve své době velmi zvláštního a pokrokového důvodu. Přiměl Miletickou obec, aby si vybudovala vlastní elektrárnu s naftovým motorem, bateriemi a rozvodnou sítí. A to všechno v roce 1908 !!! Investici zabezpečilo Paromlátící družstvo, které zde existovalo od roku 1885. Miletice se tak staly zřejmě první vesnicí v Čechách, která byla takto samostatně a komplexně elektrifikována. Ironií osudu bylo, že sousední ves Loucká byla  v tomto směru poslední! Profesor ing. Alois Nechleba vstoupil po studiích v Curychu a v Mnichově do služeb tehdy největší středočeské lesní režie na Křivoklátě, kde setrval až do svého odchodu na odpočinek v roce 1923. V roce 1927  se stal mj. smluvním vysokoškolským profesorem na lesnickém odboru Vysoké školy zemědělské a lesního inženýrství při ČVUT v Praze. Využíval bohatství křivoklátského a rakovnického archivu k objevování, komentování a publikaci událostí, z nichž je spředena historie vývoje tamního lesnictví a myslivosti a jejích vztahů a vlivů na tamní venkovské prostředí. Publikoval v řadě odborných zemědělských a regionálních časopisů. Ve svých literárních pracích vytvořil zajímavý a poučný prostředek k pochopení složitých cest, kterými procházel minulý vývoj lesního a loveckého hospodářství.

Pozoruhodná elektrifikace Miletic v roce 1908 stojí za bližší vysvětlení. V roce 1885 byl v Mileticích založen Mlátící spolek. Během doby vykazoval značné zisky, což vyvolalo úvahy o dalších investicích. Velmi progresivní návrh podal znamenitý lesnický odborník, zdejší rodák Alois Necheba. Působil sice na Křivoklátsku, avšak do svého rodiště se často vracel. Doporučil, aby byla v Mileticích uskutečněna komplexní elektrifikace a členové Mlátícího spolku myšlenku pochopili a přijali. Vypsali výběrové řízení na dodávku zařízení a na jaře roku 1908 bylo na miletické návsi započato se stavbou nové budodvy pro veškeré strojní a technické vybavení, bytu pro mechanika i betonové jímky na tekuté palivo. Pro dodávku zařízení byla vybrána firma Alois Duda, Elektrotechnická továrna Praha - Vinohrady. Přesný den spuštění miletické elektro centrály sice není znám, ale všechno se odehrávalo velmi rychle, neboť již v říjnu 1908 se rozzářily při malé místní slavnosti uliční lampy a žárovky v mnoha domech. Elektrárna používala k pohonu nafty, dodávané z rafinerie minerálních olejů Kralupol v Kralupech nad Vltavou, postavené roku 1902.

I parametry jsou zajímavé: 1 naftový motor 30 HP, 1 akk. baterie 10 kW, pohon nafta, proud 220 V stejn., připojeno 300 žárovek, 3 motory, 45 elektroměrů. Norm. zařízení 20 kW. Sazby za světlo 50 haléřů za 1 kWh. Kromě svícení byla elektrická energie používána k pohonu zemědělských strojů - mlátiček a šrotovníků. Elektrárna sloužila údajně od samého začátku velmi dobře a bez poruch. Později převzal dodavatel zařízení Alois Duda investici do své režie a účastníkům účtoval příslušné poplatky. Počet elektrifikovaných domácností přibýval. Firma Alois Duda provozovala miletickou elektrárnu ještě i po vzniku Československé republiky. Až v roce 1923 byla tato vesnická centrála zrušena, neboť ji převzal Elektrárenský svaz okresů středočeských, který Miletice zapojil na právě budovanou dálkovou přimární síť. Miletice však měly velký předstih před ostatními - vždyť průmyslové město Karalupy nad Vltavou začalo v roce 1923 teprve budovat svoji sekundární elektrickou síť.

V těsném sousedství Miletic je ves Loucká, která se stala naopak posledním elektrifikovaným místem u nás. Zavedení proudu se dočkala až na podzim krokui 1949.

A ještě jedna  zajímavost. K Mileticím se vztahuje zajímavá pověst (Slánské listy, rok 1997, vybráno a upraveno z textu Libora Dobnera).

Když usedla na habsburský trůn teprve třiadvacetiletá Marie Terezie, vrhla se na její zemi evropská knížata v čele s pruským králem Friedrichem II. jako na snadnou kořist. Ve válce, trvající řadu let, však došlo k obratu. Vojska císařovnou povolaného  Karla Lotrinského hnala Prušáky ze země a ta za sebou pálila mosty, drancovala a zabíjela. Na útěku procházela pruská vojsk také Slánskem a Velvarskem. Do dvora statku miletického rychtáře Václava Jelena se od pruského vojska zaběhl mezek, obtěžkaný vzácným nákladem. Když rychtář zjistil, že bedna na mezkově hřbetě je vlastně pruská vojenská pokladna, nezaváhal, pokladnu schoval a čekal na večer. Pak se i s pokladnou vytratil ze vsi, aby ji na tajném místě zakopal. O svém činu nikdy nikomu neřekl.

Po mnoha letech začal rychtáře trápit hrozný sen. Zdálo se mu, že umřel a jeho poklad už nikdo nenašel. Rychtář měl devět dětí. Z nich tři umřely, šest jich vychoval a i když nebyl ve vsi nijak oblíben, jak to u rychtářů bývalo, svoji rodinu měl rád. Nepřál si, aby jeho rodina zůstala nezaopatřena, kdyby zemřel, a tak se rozhodl, že o pokladu zasvětí svoji ženu.

Když se k tomu jednoho dne chystal, přijela do vsi paní hraběnka a chtěla od rychtáře poradit, jak má naložit s místními zadluženými sedláky. Rychtář byl lakomec a doporučil jejich statky prodat. Paní hraběnka ho požádalal, aby s ní dojel do Velvar na úřad zařídit všechno potřebné. Rychtář nemohl odmítnout a tak jen pošeptal své ženě, že jí něco důležitého poví, až se vrátí a odjel. Zpráva o jeho bezcitném rozhodnutí se rozletěla po vsi a vesničané hrozili za svým rychtářem. "Aby Tě krev zalila, rychtáři Jelene!"

Mezitím rychtář zařídil ve Velvarech všechno, co bylo třeba a zastavil se v místním hostinci, aby se trochu napil. Jak to tak bývá, po prvním pivě přišlo druhé a pak další a najednou byla noc. Rozjařený rychtář vrávoral domů. Vyšel z města, vyšlápl kopeček k Mileticům a tady najednou jako by ho šlak trefil, skácel se na zem. Našli ho mrtvého až druhý den a nikdo miletickým usedlíkům nevymluvil, že se tak vyplnila jejich kletba. Tajemství zakopaného pruského pokladu si tedy vzal rychtář s sebou do hrobu.